(Listopad / Prosinec)
Ještě jsem nikdy nedržel v rukou tak studené prsty jako jsou ty tvé Danielo. Vím, že teď se vracíš. A místo? Nevím. Nevíme o tvé cestě nic a odkud tě k nám přines čáp je tajemství. Slyšíš Danielo? Přišel vítr. Ty jediná si spatřila svýma vzdálenýma očima všechny jeho barvy. Odkud si k nám přišla kytičko? Řekla si, že tvůj svět zatím nebyl objeven a proto je zemí nezapsaných příběhů. Slyšela si co povídá slunce a teď máš ledové ruce a tvář zataženou dotekem magie jako zimní soumrak. Sníh se sype skrz ohořelé zdi a zbytek střechy. Tady můžeš být vším Danielo. Nevím nic, ale něco cítím. Cítím Danielo. Takhle vypadá tvůj svět? Svět kde nejsou zdi a vítr je barevný podle toho z jaký strany světa k nám přichází. Tady je tvoje místo. Patříš na tyhle místa odkud je slyšet všechno, co potřebuje tvá duše dýchat. Budeš součástí větru, vykoupeš se v dešti a stromy se ti budou přimlouvat. Jsi ledová jako měsíc za úplňku, jako země, která spoutá tvé tělo co vyplivlo duši a přivedlo ji tak na svět. Tvá duše je teď ve mně, ve větru, v tom co říkají stromy. Myslím, že Bůh tě neodmítne Danielo a netrápí ho, že si se mu přimlouvala jinou řečí než se teď smí. Zamilovaní si nezvou třetího. Kde si moje Danielo? Šel sem s tebou tou starou stezkou, cítil tvé doteky, jak studí, polibky zebou, zdálo se mi, že taky mé tělo vyplivlo duši když v přikrývce najednou promluvilo ticho a …
Víčka sklapli. A oči, co se narodili mrtvé, vševidoucí se poprvé políbili ze světlem. Tvé ruce studí. A tváře, Danielo. Váhám. S cípem poslední přikrývky nad tvou zmlklou tváří. Zabloudila si k nám v té ledové noci za úplňku, starší ti říkali nedělní děťátko a máma tě chovala jenom pár nádechu, dost na jméno, dotek a pohled. Tvůj svět zůstal tajemstvím, strach ze vzpomínek nám bránil pohlédnout do tvých očí, kde se klikatila stezka k dalekým zemím předků.
„Nechte Danielu projít soudem a Bůh nám sám poví, kdo jí stvořil i s těma očima co nejsou k ničemu a hledí až moc hluboko.“
Jenom tobě, slepá Danielo, se dali poznat čtyři jezdci na černých koních, vířili sníh a pospíchali odnikud nikam. Viděla si je očima a všichni se smáli, protože ty se můžeš podívat lidem do tváře jenom dotekem prstů.
„Slepá Danielo nelži a nerouhej se Bohu!“
A pak přišla podivná horečka v tmavém plášti a zaklepala u dveří. Proč si otevřela první, Danielo? Odpověď je někde v tom větru, co má teď tvou duši.
A slunce se plaše probírá a tančí prsty ve sněhu. Tvou tváří pod posledním závojem. Vím, že mě slyšíš, Danielo. Budu tu s tebou až slunce zapadne, odevzdám tě v novém dni novému životu.
Jenom pár nádechu, dost na jméno, dotek a pohled.
Vítej na světe pro který sou tvé oči požehnáním.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž potrvá, kým budú prichádzať príspevky.
- Existujú čiastkové uzávierky, ktoré budú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov, názor redakcie a hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.