Divadlo Síť Vás srdečne pozýva na slovenskú premiéru hry Chorá krv, dňa 22. augusta 2003 o 19:00 v Dome kultúry Kramáre, Stromová 18, Bratislava. Autor hry: Marek H. Eliáš, hrajú: Silvester Matula (Roman), Petr Glare Mejsnar (Gabriel), réžia Jakub Malý.
Petr Glare Mejsnar ako Gabriel
Jakou cenu má pro každého z nás vlastní život? Jsme to vždy my sami, kdo rozhoduje kam náš život bude směrovat? Pokud ano, můžeme i za vlastní chyby? Je naše bolest jen spravedlivým trestem? Nakolik mění tato bolest náš pohled na situaci, ve které žijeme? Nebo jsme jen loutkami osudu? A co když mezi námi chodí pár těch, kteří ovládají nás ostatní? Co pro nás znamenají vztahy s ostatními, když je nám dvacet let? Dospívali bychom rychleji, kdyby náš život trval jen těch dvacet let? A co kdyby trval dvě stě let? Prý od dvaceti let jen stárneme. Jak dlouho žijeme? A kdy už jen umíráme? Máme jen spoustu dětských otázek, nebo i pár dospělých odpovědí?
Silvester Matula ako Roman
Dostal som do rúk hru od ktoréhosi českého autora s názvom Návšteva nemocného a že si mám prečítať, či by som dokázal byť tak chorý i na javisku a vzápätí otázku, či by som nechcel účinkovať v Divadle Síť. Hra ma nezaujala a na čítaciu skúšku som \„náhodou\“ priniesol práve Chorú krv, ktorá rovnako ako mňa, tak i režiséra a Petra zaujala natoľko, že sme začali pracovať práve na nej.
Bolo by trochu sebecké a hlavne nebezpečné, keby som sa mal púšťať na tak tenký ľad a hodnotiť naše predstavenie, či hru – bol by som zaujatý, pretože sa mi páči. Roman ako postava v Chorej krvi nebol práve ľahký oriešok. Je HIV pozitívny. Žije a vlastne nežije. Dennodenne za ním beží zubatá a vie, že ho jedného dňa dostane – možno skôr, než by predpokladal. Ale on, i keď plný zúfalstva, bojuje, snaží sa nedať najavo to, že je vlastne neživý. Stretnutie Gabriela v ňom naštartuje novú silu. A potom sa hra otáča, Roman začína prenasledovať smrť. Aspoň tak to chápe on.
Vždy som bol zástancom toho, že by sa nemalo dopredu priveľa prezrádzať, takže sa posaďte a spolu s nami prežite hru Chorá krv.
Marek \„Hyena\“ Eliáš
Keď si odo mňa Silvester vypýtal dovolenie inscenovať moju hru, priznám sa, že som mu ho dal s ľahkým srdcom. Neveril som totiž, že to nejakí pražskí ochotníci dotiahnu do úspešného konca. A potom v jednu stredu mi zazvonil telefón a rozjasaný Silvester mi oznámil, len tak mimochodom, že v piatok mám premiéru v Prahe.
A tak som sa v ten večer ocitol v pražskom Vinohradskom kavárenskom divadle, žalúdok scvrknutý do veľkosti detskej pästičky, a pred mojimi očami sa odvíjal príbeh, ktorý som sice poznal, ale na javisku vyzeral inak. Asi ako dieťa, ktoré na prahu dospelosti odišlo od starostlivého otca a teraz sa vrátilo. Jeho črty sú mi známe, ale predsa je to niekto iný, niekto, kto išiel svojou vlastnou cestou a teraz mi o tom rozpráva. Nechajte sa preto osloviť aj vy a počúvajte. Poviem vám, čo viem, akú genetickú výbavu som tomuto svojmu dieťaťu dal:
Vedľa seba a proti sebe stoja dvaja muži s naozaj chorou krvou. Prvý je takmer nesmrteľný, druhý smrteľný až príliš. Musia sa pobiť so svojimi strachmi – z umierania, zo smrti, a predovšetkým so strachom zo života a z toho, čo so sebou prináša. Vrátane správnych a zlých rozhodnutí, ktorých následky si musí každý niesť sám.
Jakub Malý – režisér
Mám rád hry, ve kterých je hloubka a donutí mě přemýšlet a hledat skryté moudrosti. Chorá krv je právě takovou hrou a jsem velice rád, že se mi dostal do rukou tento skvělý scénář. V této hře si podle mého názoru najde každý to své a to, co jej zajímá.
P. S. Pán režisér viac nepovedal. Tak nech za neho prevraví samotná hra.
Divadlo Síť svou uměleckou pavučinu natáhlo před dvěma lety v roce 2001. Možná to trvalo dlouho, ale stejně jako vinná réva, která zraje dlohou dobu, aby se z ní stal chutný mok, tak i naše divadlo muselo zrát. Dnes už jsme pevně utáhli všechna lana a pomalu spouštíme kotvu do vlastních prostor. Během tohoto období jsme se proměnili v československé divadlo s československými hrami. Snažíme zase spojit Čechy a Slováky, a jelikož si stále rozumíme – hrajeme naše hry dvojjazyčně.
Petr Glare Mejsnar
Existuje asi tisíc důvodů proč dělat divadlo. Když se jednou postavíte doprostřed náměstí a cítíte neodolatelnou touhu vysvětlit lidem okolo, co cítíte a zároveň víte, že vás tady nebudou poslouchat. Když nemůžete v noci spát, protože pro tenhle svět máte moc veliké srdce. Když si pustíte písničku, kterou jste si před pěti lety byli schopni pouštět stokrát denně a teď se bojíte, že vám vše proklouzává mezi prsty a vy si to nikdy nebudete pamatovat. Když ráno nemůžete dospat, aby vás svět nepředběhl a večer nemůžete usnout, protože svět ještě nedoběhl. Když na sebe ve dvě ráno hodíte jen kalhoty a tričko a jdete se podívat do ulic, co dělají noční ptáci, když ostatní spí. Když v půl třetí ráno stojíte na kopci nad vaším městem a chtěli byste ho celé obejmout, víte, že to nejde, tak alespoň roztáhnete ruce, zakloníte hlavu, zavřete oči a proti tísni v uvnitř vaší duše do mraků vyceníte zuby a nakonec bez ohledu na cokoli křičíte. Když se v šestnácti opřete o první názor, naději, nápad či cíl a ve dvaadvaceti o něj můžete opřít navíc další dva lidi z vašeho okolí. Když se rozhodněte, že z vás si kolovrátek jednoduché konzumační reality neudělá další šedou figurku v panoptiku. Když při čtení tohoto textu cítíte radost, smutek, rozčílení, vztek, touhu. Když už ho ani nemůžete dočíst, ale něco vám stále říká, že to musíte přečíst celé a do konce. Když si myslíte, že by lidé měli víc přemýšlet, méně se hádat, při pozdravu se déle držet navzájem za ruku, napsat rukou alespoň jeden dopis, víc naslouchat a méně mluvit. Když chcete něco říct. Když musíte něco říct. Když vás svět nutí, abyste něco řekli.
Tak dělejte divadlo. Dělejte ho, jak nejlépe dovedete. Dělejte ho dvakrát déle než dokážete sami vydržet. Dělejte ho ze srdce, dělejte ho pro radost, pro poučení, pro peníze, pro pochopení, dělejte ho pro slávu, dělejte ho pro svou vlastní satisfakci. Dělejte ho, abyste poznali sami sebe. Dělejte ho stejně dobře, jako jiný řídí své firmy, navrhují domy, učí děti, řídí autobusy, prodávají boty, pečou rohlíky, vyváží popelnice, obchodují s čajem a kávou. A myslete na ty ostatní, kteří potřebují pookřát, odpočinout si, zasmát se při vašich komediích, poradit, probudit, upozornit na chyby z lhostejnosti při vašich dramatech, soucítit, polknout vlastní stažené hrdlo při vašich tragediích. Smích, rada, zamyšlení – pro tento trojlístek se chodí do divadla a květem, který k němu náleží jste vy – herci, herečky, tanečníci, tanečnice, zpěváci, zpěvačky, režiséři, technici, pokladní, uvaděčky, správcové a hlídači.
Takový květ má spoustu barev a stojí za to zalévat ho vlastním potem, slzami a někdy i krví, ale s tou je třeba šetřit!
Pro toto vše dělám divadlo já. Ve dvaadvaceti mám svůj cíl a hledám k němu jen cestu. Nebojím se té cesty. Nestydím se za své touhy. Přijímám důsledky svých skutků. Necítím lítost nad svými chybami. Chci vám ukázat obyčejné věci, kterých si ve všedních dnech nestíháte všímat. Chci abyste nad sebou přemýšleli. Chci abyste se se mi smáli. Chci aby vám se mnou bylo dobře.
Silvester Matula
Som takmer obyčajný a takmer niečím rovnaký ako každý jeden človek na tejto planéte. Podotkol by som, že mám dve nohy, ruky a vlastne som taký akého ma každý pozná. Hodnotiť seba je veľmi zložité, a vlastne ani nie je účelom, aby som sa tu vychvaľoval, či hanil. Čo-to, ale rád, či pod donútením prezradím. Mám niečo cez dvadsať. Vďakabohu, tridsiatku mám ešte ďaleko pred sebou. Mám rád umenie, najme to časovopriestorové, audio-vizuálne. Nie, nemajte strach, nie sú to pohyblivé obrázky. Hoci, nemám proti žiadnej, či už našej alebo svetovej kinematografii vonkoncom nič. Moje srdce však piští po veľmi blízkom umení, podobnom filmu. Je to divadlo a svet javísk a kulís.. Bože, ako rád môže mať človek niečo tak pominuteľného a zároveň večného, ako je divadlo. Som rád, pokiaľ môžem spolupracovať s talentovanými ľuďmi a že mojím snom je jedného dňa stáť i na doskách veľkých divadiel, to je pochopiteľné. Nemôžem povedať, že mojím snom je byť slávnym. Kdeže… to som chcel byť, keď som mal pred strednou a či základnou školou. Teraz to vidím v inom svetle, a viem, že to nie je ľahké stáť pred publikom. Teraz mi divadlo dáva obrovskú chuť dať niečo divákovi zo seba. Nechcem, aby moje slová pôsobili lacno, či predajne, ale ten pocit, ktorý mám keď vychádzam na dosky, čo znamenajú svet, je neopakovateľný. Dnes hrám pre pocit z odovzdania. Som rád, keď hostia predstavenia, ktorého som súčasťou odchádzajú s pocitom, že v tom divadle neboli nadarmo. Že sa zamysleli… že to predstavenie im dalo na nejaký čas pocítiť, že majú všetky veci svoju hodnotu, či zmysel. Aby som to konkretizoval – keď prídeš do divadla, očakávaš, čo sa bude diať. Už z pútačov vieš, či tušíš, či sa jedná o komédiu a či drámu. Nevieš, o čom to je, pokiaľ Ti to niekto nedoporučil, alebo to nie je niekto z velikánov ako je Čechov a jemu podobní. Keď sa rozsvietia tváre reflektorov a prvý herec začne svoj part, vtedy čakáš a váhaš. Po prestávke už vieš, čo môžeš očakávať, ale aj tak si zvedavý. Pokiaľ na tejto púti predstavením na konci je pocit naplnenia, videl si predstavenie, ktoré stálo za to, pokiaľ nad ním rozmýšľaš, tak si ho snáď prídeš pozrieť znova a pokiaľ Ti v mysli uviaznu repliky, tak sa hra stane legendou, a stávaš sa i Ty jeho súčasťou a smieš byť niečím večným…
Chorá krv
GABRIEL. Čo je? ROMAN. Včera si vyzeral, akoby z teba mal byť do konca života Al Capone. Dnes nemáš ani jednu ranku. Ani jednu jazvu. To sa ti hojí veľmi rýchlo… GABRIEL. Dôsledok… tej alergie na slnko… ROMAN. Hovno. GABRIEL. Pozri, nič ti nebudem vysvetľovať… ROMAN. Myslím, že mi niečo dlžíš. GABRIEL. Čo? ROMAN. Cez deň, keďže som nemal čo robiť, som sa na teba trochu popýtal v okolí. Čo mi porozprávala miestna mládež… GABRIEL. Snáď by si tomu neveril… ROMAN. Si tu dosť populárny… Skoro by som povedal – typický plážový inžinier. Ale ty nie si typický kurevník. Pozná ťa tu – každý. Čiernooký Gabriel? Aha, panebože, samozrejme, že ho poznám. Počúvaj, ak si sa s ním zaplietol, tak ti gratulujem, ale píš si, že to viac ako jednu noc nevydrží. Ale poviem ti, tá noc stojí za to. Ten chlap je úžasný. Berie všetko – chlapov, ženy, keby bolo nejaké tretie pohlavie, ani to neodmietne… Loví turistov aj domácich, ale radšej turistov. A robí to len a len pre radosť. Nikdy od nikoho neberie peniaze, ani sa nenecháva pozývať na večere… ani na drink… Zjavuje sa večer odnikadiaľ a ráno mizne ktožehovie kam a ako. Tajomný, mysteriózny… GABRIEL. Tak máš môj morálny profil, a čo má byť? ROMAN. No, popisy tých nocí sa zázračne zhodujú. Nikto si presne nepamätá, čo si s ním robil… Ale prežili najkrajšie chvíle svojho života. Ráno ťa už nenašli a oni boli úplne vyšťavení… GABRIEL. Tak máš ešte aj prehľad o mojich schopnostiach, no a čo? ROMAN. Videl som, ako sa ti zatvárajú rany priamo pred mojimi očami. Dnes po nich už nie je ani tá najmenšia jazvička. Takmer dvadsaťštyri hodín si nič nejedol ani nepil – rovnako ako ťa nikto nevidel nikdy jesť ani piť. Panicky sa bojíš slnka. GABRIEL. Každý sme nejaký. ROMAN. Ale ty si navyše aj upír.